Ústavní soud ČR se zabýval návrhem, kterým se skupina 71 poslanců domáhala zrušení ustanovení, týkajících se snížení mimořádné valorizace důchodů. Stěžovatel (tj. skupina 71 poslanců) se domáhal zrušení tří zákonných ustanovení a to ustanovení § 67 a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, § 8a zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, § 2a zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození, ve znění pozdějších předpisů, kde jejich podstata spočívala v tom, že se pro mimořádné zvyšování důchodů (valorizaci) nepoužil standardní mechanismus, s nímž v době splnění podmínek pro valorizaci v červnu 2023 zákonná úprava počítala.
Stěžovatel ve své stížnosti vyjádřil námitky, kdy dle jeho tvrzení:
Ústavní soud ČR rozdělil odůvodnění do dvou částí, kdy v první části se zabýval procedury přijetí napadených ustanovení a v druhé části se věnoval samotnému přezkumu napadených ustanovení z hlediska namítané retroaktivity a porušení principů legitimního očekávání, právní jistoty a ochrany nabytých práv.
Co se týče stavu legislativní nouze, je výjimkou z pravidla projednání návrhu zákona standardním způsobem. Podmínkami jeho vyhlášení (které je navíc potřeba vykládat velmi restriktivně) je (a) existence mimořádné okolnosti, (b) v jejímž důsledku jsou zásadně ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo státu hrozí značné hospodářské škody.[1]
Ústavní soud ČR se ve svém nálezu zabýval splněním uvedených podmínek a náležitým odůvodněním dospěl k závěru, že všechny tyto podmínky byly splněny. Ve vztahu k námitkám ohledně porušení jednacího řádu Ústavní soud dále uvedl, že takové porušení může mít ústavněprávní rozměr pouze v případě, kdy se parlamentní menšina v jeho důsledku nemá možnost k obsahu návrhu kvalifikovaně vyjádřit. V této věci nicméně parlamentní menšina reálně na tomto svém právu zkrácena nebyla. Obstrukce jsou sice právem parlamentní opozice, která tímto způsobem může vyjádřit svůj nesouhlas s návrhem zákona. Na druhou stranu ústavně chráněnou hodnotou je politický diskurs, nikoli samotné obstrukce. Při přezkumu napadených ustanovení se Ústavní soud ČR nejprve podrobně zabýval vymezením pravé a nepravé retroaktivity, jelikož tato otázka má význam při posuzování možných výjimek z (ne)přípustnosti retroaktivity. Dle Ústavního soudu ČR se v daném případě nejednalo o obecně nepřípustnou „pravou retroaktivitu“, nýbrž o „retroaktivitu nepravou“.
Ústavní soud ČR poté posuzoval, zda se nešlo o nepřípustnou nepravou retroaktivitu, která by nepřijatelně narušovala legitimní očekávání příjemců důchodů. V tomto smyslu Ústavní soud připomněl, že v daném případě nedošlo ke snížení ani zmrazení přiznaných důchodů, ale pouze k nižšímu zvýšení, než se původně očekáváno. V této souvislosti přitom Ústavní soud připomněl, že v průběhu roku 2022 došlo hned „ke dvěma mimořádným valorizacím důchodů (červen a září), které spolu s řádnými valorizacemi a s dopady zavedení tzv. ‚výchovného‘ znamenaly dodatečné výdaje důchodového systému téměř o 100 mld. Kč, což vedlo i k nárůstu náhradového poměru (podíl průměrného důchodu a průměrné mzdy) ze 40,2 % z konce roku 2021 až na 45,8 % v roce 2022“. [2] Na základě této argumentace tak Ústavní soud shledal, že nebyla zasažena samotná podstata základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 „Listiny“ a současně nedošlo ani k zásadnímu (neproporcionálnímu) porušení principů ochrany důvěry jednotlivce v právní řád a legitimního očekávání.
S ohledem k shora uvedenému však nelze opomenout odlišná stanoviska, která zaujali tři soudci Ústavního soudu ČR s tím, že v intencích této „disentující“ reflexe lze poukázat na názory, které dílem negovaly důvodnost projednávání předmětného návrhu zákona ve stavu legislativní nouze a která dána nebyla apod. V rámci dalších argumentačních názorů „disentujících“ soudců nedošlo ani k jednomyslné shodě ohledně institutu tzv. „nepravé retroaktivity“, kdy v rámci argumentace některých ,,disentujích“ jde o „retroaktivitu pravou“ apod. Nicméně i kdyby se v souladu s názorem většiny jednalo o případ „nepravé retroaktivity“, byli by dle oponujících soudců příjemci důchodů s ohledem na silné legitimní očekávání dotčeni v důvěře v právo tak významně, jako kdyby jim právo skutečně vzniklo. Současně považovali i časový úsek na to, aby se příjemci důchodů připravili na změnu, za nepřiměřeně krátký, kde byly zdůrazněny i možné zásadní dopady do života některých skupin příjemců důchodů apod. Nicméně to, na čem se plénum Ústavního soudu ČR v této věci zcela jednoznačně a jednomyslně shodlo, byl závěr o neporušení práv parlamentní menšiny a výklad o místě a mezích obstrukčního jednání.[3]
Zpracovala: Tereza Kříhová
Advokátní kancelář Purkyt & Co.
[1] Pozn. zpracovatelky referátu: Srov. viz aplikace ustanovení § 99 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, blíže pak i nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 55/10.
[2] Bod 100 odůvodnění nálezu
[3] Dostupné z: Snížení valorizace důchodů obstálo před Ústavním soudem | Právo21 – Právo srozumitelně a pro všechny (pravo21.cz)